15 dní! Aneb hledám dárce

Akce a reakce je velmi zajímavá. Ráno ještě s kávou v posteli, to miluji. Četla jsem si, co nového ve vesmíru a hele. Mou pozornost upoutaly diáře Doller. Koupila jsem si jich pět. Jsou totiž boží a jako archiv snů budou všechny stejné. A při lustrování výrobců diáře (obstály na 1) jsem opět uviděla význam diáře, daruj krev.

Obrázek z Facebooku diářů Doller

No, chci darovat krev. Od roku 2007 nemohu. Proč? Nejdříve jsem byla nemocná a dávala si zdraví a život do pořádku. Od roku 2010 zase pořád létám do Thajska – je to můj druhý domov a neumím si představit dovolenou jinde než tam.

Chorvatsko je přelidněné, Řecko se třepotá, Francie je krásná, ale...? Karibik mě neuchvátil – snad jen tanec. Island zima, ovšem mám ho v plánu. A prostě kdo chce a já chci vždycky, najdu 1000 a 1 důvod, proč je Thajsko nej.

Nemohu darovat krev, nedodržím nikdy 6 měsíců mezi exotickými zeměmi a tentokrát mi chybí jen 15 dní. Nejde to, prostě to opět odmítnu. Výjimky nelze! Řekli mi, ať pomáhám jinak. A když jsem dávala hrnek do myčky, tak mi to došlo – najdu za sebe dárce krve. Musí to být prvodárce, aby způsobil tu změnu, abych pomohla nalezením alespoň jednoho človíčka místo mě. Děkuji za tento skvělý nápad.

Půjdete darovat krev za mě? Něco vám za to dám... :)

Hledám tedy dárce krve, který to udělá úplně poprvé v životě. Protože:

- Třeba o tom roky přemýšlí.

- Třeba mu chybí poslední milimetr rozhodnutí mezi rutinou a pohodlím.

- Třeba pochopí mou upřímnou radost.

- Třeba mu udělá radost jedno balení mého produktu Inca Collagen jako pocta k rozhodnutí a mému zastoupení.

Pokud se to podaří i vícekrát, prosím udělejte to pro svět a věřte, že to má smysl. Hledám tedy svého zástupce – dárce – prvodárce – dobrého člověka.



P.S. Pravidlo: prosím o foto z transfúzní stanice a čestné uvedení – byl/byla jsem tam poprvé.Tomu prvnímu ode dnes daruji svůj produkt, těm ostatním dárcům nesmírně a vesmírně děkuji. Fotky mi prosím posílejte na můj Facebook soukromou zprávou (klik!), nebo na ljubasova@incacollagen.eu do 11. 8. 2017. Budu se těšit.

Velká kolagenová loupež, aneb dámy, to jste nemohly počkat do rána?

V noci na dnešek nám v samotném centru Prahy na ulici 17. listopadu nějaký nenechavec vybral auto. Zmizelo z něj několik krabic s celkem 18 krabičkami Inca Collagenu. Vždycky jsme věděli, že je náš kolagen žádaný, ale že až tak..?

Ano, chápeme, že ačkoliv jsme k dostání ve všech lékárnách, na spoustě dalších obchodních míst a na Inca Collagen e-shopu, když to na vás přijde a nikde nemají zrovna otevřeno, někoho to může dohnat k zoufalým činům.

Zatím jsme měli zkušenost jen s takovými zločinci

Až tak zoufalým, že dokonce necháte otisky prstů na kapotě a necháte se u toho nasnímat bezpečnostními kamerami... :D

Vykradené auto

I přesto vás snažně prosíme, abyste se naším kolagenem zásobili legální cestou. A pokud byste si chtěli opravdu přilepšit, nabízíme odměnu tomu, kdo zloděje chytí. Je možné, že se v centru Prahy objeví překupníci, kteří se budou chtít Inca Collagenu zbavit pod cenou. Chyťte je a dostanete od nás za odměnu 10 krabiček v celkové hodnotě 12 600 Kč. :)

Konec hlášení. :)

Jak jsem dělala komparz

25. července 2015 jsem si splnila další dětský sen. Hrála jsem v seriálu světového formátu Crossing Lines, česky Bez hranic.

Jednou, na začátku léta, jsem v Praze sama obcházela první kliniky a obchodní místa se svým Inca Collagenem. Byli jsme na trhu sotva pár týdnů a neměla jsem ještě žádný obchodní tým. Jela jsem to zkusit. Bylo to velmi výživné. Nikdo nás neznal, nikdo mi nechtěl dát čas a důvěru.

V Praze tehdy byla i má kámoška, šla si pro honorář za komparz. Nabídla jsem jí, že ji svezu zpátky do Brna. Čekaly jsme spolu ve frontě u pokladny v agentuře a ona mi najednou říká: „Tak se taky zaregistruj. Dáš za to 300 Kč, vyfotí si tě, vezmou si od tebe nějaké informace a budeš čekat, až se ozvou.“ Spontánně jsem souhlasila. Nebylo to těžké rozhodnutí.

Nabídka přišla už za 2 týdny. Seriál. Od 6 od rána do 3 do rána. Hrát hotelové hosty, vystupování a nastupování do metra a další věci. Jééé! Tak to pojedu! A když to bude trapný, nikomu o tom nebudu říkat. A hele, trapný to nakonec nebylo.

Den mi začal ve 3 ráno. Už ve 3:30 mi jel žlutý bus do Prahy. Zastavil přímo tam, kde byly stany pro účastníky. Bylo nás snad 200. Dostala jsem číslo a kávu. Pak si nás šéfíčkové prohlídli a rozdělili do skupin podle ksichtíků. Snídaně byla taky slušná.

Přidělili mě do skupiny s jedním Američanem a čas letěl. Střídali jsme se v maskérně a ve stanech s oděvy. Měla jsem to skvělý – nechali mi moje oblečení a udělali mi vlasy a krásný makeup. A zakleli mě formulkou: „Hlavně se nepotit!“

Američan dostal dvě saka a pudr na nos. Vedli jsme dlouhé rozhovory o ničem, něčem a o životě. V angličtině samozřejmě. Chvílemi zapomínal, že anglicky neumím. Podle něj tedy prý umím. No ano, když mi z hlavy vypadne slovíčko airplane, tak si pomůžu a řeknu flájmešín. Přesně takhle…

Kolem poledne nás odvezli před luxusní hotel. Tam jsme znova čekali, jako ovečky. Pak nás pustili do restaurace a rozmístili nás tam. Naučili nás, jak si spolu máme povídat beze zvuku. Pro mě dost problém, hihihi. Když nás zabírali, tak jsem jakože něco říkala americkému příteli. Děj se odehrával asi 5 metrů od nás. Záběr vznikal 25 minut. V seriálu to sestříhali na 30 vteřin. Pak Američanovi změnili sako a mě postavili zády a kamery nás objely kolem dokola.

Točili jsme záběry pro den. A druhá skupina záběry pro noc. V 16 hodin bylo po všem. Pak mi řekli, že mám zapamatovatelný obličej, a tak už v natáčení nemůžu pokračovat. No a tak jsem jela domů. I Američan byl z natáčení uvolněn.

Jeden autogram na honorář, 990 Kč a můžeme domů. Účes i makeup jsem si odvezla do Brna. Cestou na autobus jsem dostala zmrzlinu a pusu na tvář. Poděkovala jsem kolegovi za celodenní lekci angličtiny a odjela zpět do reality.

Dojem? Ano, v Praze se tím dá živit. Ale na mě je to velmi pomalé a už mě to vlastně neláká. Pohádku o upírech jsem už odmítla. A jako dospělá podnikatelka jsem se vrátila ke svému projektu. Ale mám skvělý pocit, že jsem si to vyzkoušela.

P.S.: Ten makeup a účes jsem ještě ukázala svému nápadníkovi, ten den byl v našem vztahu pátý. Nyní jsme spolu už 2 úžasné roky. Život sám je ten nejlepší seriál.

Krásný den, princové a princezny.

Jak mi čáp přinesl bráchu

1. Dubna je Apríl. A bylo tedy těžko toho dne uvěřit, že se narodil kluk a ne ségra. No a trauma je hned na světě. Bylo mi 4 a půl a byla jsem sladká, chytrá, hezká a jediná dcera a musela jsem být neustále v centru pozornosti. Maminčino a babiččino sluníčko.

A ejhle. Sjela se nám na Velikonoce celá rodina, teta a tak, a sbalili mi kufr. Maminku odvezli do špitálu a mě narvali do autobusu. Prej na školu v přírodě. A celou noc zapíjeli novýho kluka. Doma měl už postel a mě odtáhli pryč.

Zapřená rukama ve dveřích autobusu jsem brečela jak Smolíček pacholíček. Nakonec mě do busu dostali násilím a poslali mě do Velkých Losin. Asi tak 2 dny a 2 noci jsem nespala a plakala. Pak mě ale navštívil asi nějaký skřítek Losiňáček a byly diplomy a bombóny a já se trochu uklidnila.

Když jsem se vrátila domů, byl tam velkej, tlustej a plešatej kluk. Radek. Dnes je mu už 34 let a je z něj rázný, krásný, veselý, chytrý a úspěšný borec. Máme to holt v rodině. Když byl ale miminko, občas jsem ho trápila. Lila jsem do sebe jeho Sunar a trápila ho hlady. Však mi to karma ještě teď občas vrací lehkou nadváhou.

Ještě dvě pikošky:

Když mu bylo 10, vyhrožoval mi, že mě udá, že kouřím. Řekla jsem mu, že já ale přece nekouřím. A on na to: „No a?“

A tak jsem ho občas zamykala na záchodě. Někdy třeba i na 2 hodiny. Než se mamka vrátila z práce. Když mi bylo 18, tak mi to ale vrátil.

Prostě mám úplně nejvíc prima bráchu.
Jak to máte se svými sourozenci vy?

Co na Inca Collagen říká moje maminka a babička

Milí čtenáři. Dnes vám přináším pokračování předchozího článku, kde jsem vám psala o své osobní zkušenosti s Inca Collagenem. Bereme ho samozřejmě celá rodina, takže vám chci říct i o tom, jaký názor na něj mají moje babička a maminka. :)

Mamka

Mamka nesnáší ryby. Rok jí trvalo, než pozřela kolagenový prášek v pomerančovém džusu. Načež se jí jako zázrakem zhojila jizva, která předtím byla opravdu dlouho nezdravě "živá". Pak časem zjistila - kouká mi pořád na špeky - že se mi po asi 1,5 roku užívání vyplnily strie. A že už ani nejsou fialové a propadlé, ale bílé a plné. To mi tedy musíte věřit. Neukážu. Prostě je to jen a jen můj zadek. Mamka taky každému ukazuje teď už skoro neviditelnou jizvu přes celou dlaň až k palci. "Byla tak hnusná a rozšklebená a teď je fuč."

Babička Bohunka

Babička Bohunka má 84 let. Říká, že to jsou všechno jen chytáky na důchodce a že ničemu nevěří. Bioaktivní kolagen jí dáváme vždycky jako dárek. A ten ovšem poctivě užívá asi tak třikrát do roka. A nám přijde, že ví a neřekne. :) Bydlím ve 4. patře bez výtahu. Babička to dříve nemohla vyjít, a tak mě nenavštěvovala. Teď už tam zase vyjde, ale nesmíme s ní o tom mluvit. Na Vánoce si Inca Collagen vždycky přeje, ale s tím, že jí ho dávat nemusím, abych "nabyla tratná". K užívání ji už přesvědčovat nemusím - hlídá si to sama a žije celkem fajn. V 84 letech už to sice na žádné discopříběhy není, ale řekla bych, že na svůj věk je poměrně fit. A to je moc dobře.

Jo, kolagen pro ženy je to skvělý produkt, tak vám musím říct, že ho bere taky chlap v naší rodině. 

Brácha reklamuje dlouhé nehty a tvrdí, že si objednal jen lepší vlasy a klouby. Tak ať s tím práškem něco udělám, že on dlouhý nehty nechce.

A to je tak asi všechno. Je to volba a životní styl. Příběhů od spokojených uživatelů už mám stovky - na některé z nich se můžete podívat přímo na webu Inca Collagenu. Ve svůj kolagen mám neomezenou důvěru. Věřím, že to, co prodáváme a vyrábíme, dělá svět šťastější, hezčí a zdravější. Děkuji.
Romana

Já a kolagen

Jsem výrobcem a vlastníkem svého produktu Inca Collagen. Dlouho jsem se vyhýbala vlastní prezentaci a vymýšlela pro vás recept, jaký by měl být ten nejlepší kolagen. Musím vám ale říct, že ho ob den beru.

Kolagen užívám už 3 roky. Nejdříve denně - ještě předtím, než jsme prodali první krabičku - a asi od prosince 2016 už jen každý druhý den. Jsem zdravá a relativně mladá, je mi 38 let. Vrcholový sport mě minul už s pubertou a genetika zatím spí.

Proč tedy Inca Collagen užívám?

1. Kolagen na lámavé nehty

Dříve jsem nosila umělou francouzskou manikúru, kterou jsem hned s braním kolagenu experimentálně opustila. A mám už 3 roky vlastní, zdravé a hlavně přírodní nehty. Děkuji.

2. Zuby

První krabička Inca Collagenu spatřila světlo světa 8.5.2015. Těsně předtím jsem si nechala kompletně opravit své "šílené zuby". Nenarostly mi řezáky "dvojky". Prostě mám 2 řezáky, pak "trojky" a za nimi hned "čtyřky" a tak dál. Jeden zub se mi kýval a lékař říkal, že mi neručí za to, že mi zuby opravené zůstanou v hezkém stavu. Myslím, že dokonce pronesl něco jako že "by to byl zázrak, kdyby to ta zirkonová fazeta vydržela". A ona to vydržela. Zub se nekývá, fazeta drží jako přibitá. A dásně mi už 3 roky nekrvácí, jsou krásně světle růžové a je to prostě fajn.

3. Vlasy

Vlasy mi rostou jako blázen. Barvíme se s mou maminkou na blond od mých i jejích 15 let. A vždy to stačilo jednou za 4 týdny. Teď se musíme barvit už po třech. Jinak máme na hlavě srandovní jarmulku. Vlasy jsou silnější a vždycky byly dobrý. Teď jsou skvělý.

4. Pigment

Moje babička Bohunka je celá pihatá a plná znamínek. Mamka míň a já jsem úplně ok. Kdysi jsem se špatně opalovala a vybledla jsem vždycky snad už cestou z dovolené. Teď mi únorový bronz z Thajska vydrží až do prvního jarního sluníčka. Děkuji Inca Collagenu za splnění životního přání mít zdravě opálenou pokožku bez pigmentových skvrn. Už vím, jak se opalovat, jedině s kolagenem

5. Vrásky

Obličej si vždy mažu nějakým krémem, nic víc nedělám. Občas si nápoj Inca Collagen "naťupu" na čistou pleť kosmetickým tamponkem. Ale stejně ho tak 98 % vypiju. Zevnitř je to na jistotu.

Také mě nezlobí klouby, žíly... Prostě jsem zdravá, cítím se dobře a je to vidět i navenek.

Příště vám povím o tom, jak je s Inca Collagenem spokojené moje babička a moje maminka. :)

A taky třeba sdělit, že kolagen je taky vhodný na hojení po porodu, maminky znají, že jo? :)

Zkoušeli jste už Inca Collagen? A jak bojujete s podobnými problémy vy?

Veverka se nepapá. Veverka je kamarád.

Tato věta vznikla, když jsem plánovala život v přírodě. Teoretickou soběstačnost. Lovit ryby a jíst ov(o)ce. Veverky ale ne!

Nedávno jsme s přítelem byli na cestách Moravou. Třeba i v obci Prace, v bikeparku. A cestou někam jinam se v křižovatce válela veverka. Paní u ní stála a rozhazovala rukama. Veverka nic nedělala, ale žila. Bylo vedro, 30 stupňů a na silnici muselo být určitě ještě tepleji.


Martin zastavil. Auto sice ještě jelo a málem všechny přejelo, ale zastavil znova a tentokrát už správně. Paní zabránil, aby veverku posouvala nohou do trávy u cesty a vzal ji do auta. A jel. A jel a jel a jel a já googlila a googlila.

Veverka je tedy 2-3měsíční mládě. Aha a je dehydratovaná. Šup dva vršky od pet flašky s vodou. Nechovat v zajetí – byla by nešťastná. Aha, tak do zoo? Ne. Tak teda na záchrannou stanici. A bylo to. 5 kilometrů navíc a báječný pocit.

Bude z ní dobrá veverka. Ještě 177 šišek a zpět do volné přírody. Den pak ubíhal tak nějak spokojeněji – s tím hlubokým úsměvem uvnitř srdce.

Já Romana a drogy

Po předchozím vážném článku cítím, že bych sem měla napsat něco pro změnu veselého. Takže já a drogy. Skoro bych řekla, že není o čem psát, ale...? :) Některé věci jsou už promlčeny. A můj 15letý syn určitě nečte můj blog.

Když mi bylo 18, měla jsem první zkušenost s marihuanou. A do mé další zkušenosti to od té doby trvalo celých dlouhých 17 let. Tamto tenkrát poprvé bylo ve skupině asi 10 až 20 lidí a já přijela škodovkou stodvacítkou v barvě Ferrari. S tím, že nikdy nepiju alkohol a jen občas kouřím "elemka".

Říkal někdo bílej prášek?

No. Cigarety došly a lidé hulili trávu. Prej moc dobrý materiál. Nevím, co na tom viděli. Já na sobě žádný účinek necítila a ani jejich tlachání mi nepřišlo "ftipné". A tak jsem šla domů spát.

A ejhle. Ráno jsem zjistila, že mi někdo ukradl mou škodovku. Policie sice tvrdila, že taková auta se nekradou. Ale prostě tam nebyla. Stála o 2 bloky vedle, zaparkovaná celá nakřivo. Ostuda je pryč a dalších 17 let mě všechny nástrahy minuly.

Pozor, přichází příhoda číslo 2.

V Thajsku je super, že často nevíte, kdo je kdo, ale všichni jste kámoši. K baru přijde 6 kámošů a hlásí: "Jdeme do baru XY. Přidej se k nám, za hodku jsme zpět." Po 3 panácích jsem si řekla "jupí, tak jo."

Pár holek já a ti kluci jsme zasedli v reggae rastafariánském baru. Malé děti, které tam obsluhovaly, donesly 2 voňavé jointy a pak další a další a vesele jsme si je mezi sebou posílali. No prostě total recall.

Nešlo hýbat očima, nohama, pusou, mluvit, snad jen dejchat. Totální kóma vsedě. Viděla jsem i strach u jinak bezstarostných přátel. Hodinu mluvili o tom, co se mnou. Za hodinu jsem po čtyřech - jako kočka samozřejmě - dolezla na toaletu a pustila si na hlavu vodu a klečela a klečela... Tak za 90 minut jsem byla zase víceméně v pohodě. Kamarádi opět chytli barvu a vrátil se jim humor. Bylo to takové naše tajemství. Tedy až do dneška, chichichi.

Významnou roli v tom sehrál alkohol, a tak už pro jistotu moc nepiju. Jiné drogy jsem nikdy neměla a ani nechci.

Amen

Lidé Inca Collagen užívají různými způsoby...

Ovšem jsem dealerka. 3 gramy bílého prášku v denní dávce. Inca Collagen. Drogy ne! :)
Nebuďte v šoku, buďte v pohodě. Mezi mými dvěma příhodami je 17 let. Myslím tedy, že druhou pubertu mám už zdárně za sebou. A drogy nedoporučuji.

Co vy? Máte nějaké podobné příhody?

Prsa

Máme je a je to fajn. Některé malá, jiné velká, některá je má koupená, někdo má každé jiné... Miminka je milují a muži z nich blázní.

My ženy je stále řešíme. Koukáme na ně obdivně i nenávistně, každá jinak. Těžko se najdou dvě ženy se stejnými ňadry. A vo tom to je. Tajně se pozorujeme, někdy na ně saháme i kámoškám. Jako že dobrý, ukaž, já malý, ty velký... No a tak furt dokola.

Moje babička i moje maminka měly pozitivní nález. Karcinom prsu. Stálo je mnoho úsilí udržet se naživu. Babička má 84 let a rakovinu měla v 50. Maminka 58, karcinom měla po padesátce. Mně je 38 a razím heslo "nic jsem si neobjednala".

Pozor na to, strach je jako přání. Prostě pozor na hlavu. Dnes mi hlava běžela na plné obrátky. Byla jsem totiž na ultrazvuku na klinice Femma. Ono totiž setkání podnikatelek není jen tak. To si tak v pondělí se sklenkou šampaňského v ruce konverzujete s nejvlivnějšími ženami ČR a v úterý ležíte na lehátku a dělají vám ultrazvuk prsou. Jednou z přítomných významných dam byla totiž i Prim. MUDr. Hana Říčková a ta mi řekla - prostě přijdete zítra a hotovo. V 10:00.

Jen jednu noc a krátké ráno jsem mohla mít strach. A JSEM ZDRAVÁ! A budu. Mají to tam vlastně docela hezké. Čisté, růžové a pohodlné. Klidná jsem byla už při vyšetření. Jsem ráda, že vím, že jsem zdravá. Žiji krásný a dynamický život. A dnes jsem znovu pochopila, že stres a strach a nešťastná žena tvoří náladu svých buněk a k tomu genetická dispozice... A je vymalováno.

Milé ženy. Slečny, baculky i hubeňourky. Úplně nejdůležitější tvar a velikost jsou právě ty vaše. Kdo miluje vás, bude milovat i vaše prsa. Obráceně to není úplně jisté. První se ale mějte rády vy. Láska k sobě samotné, i s pihami a s nohama a zadkem po předcích a s nosem po tátovi. Milujte se a chvalte. Měla jsem křivé zuby a občas mám nějaké cizí kilogramy, ale největší můj cíl a sen je být šťastná.

Ten ultrazvuk mě udělal dospělejší, ale zároveň i mladší. A to jsem to odkládala dlouhé dva roky. A pak šup a ze dne na den to bylo. Děkuji náhodě. Nebo naopak sledu jasných okamžiků, že jsem šla. Bála jsem se, to jo. Ale o to víc se mi chce dodržovat životosprávu a trávit čas s mamkou i babičkou.

Přeji vám, ať máte krásný den i prsa.

Vaše Romana

P.S.: A pozor. Strach může být ve Vesmíru přání. Tak si pro sebe přejte samé dobré věci. I pro ostatní. Jako já. :)

Jsem matka obecná

Někdy na Silvestra jsem se stala budoucí maminkou. Kluk má dnes 15 a půl a mně už není 20. To byl ale fofr...

Zleva: můj syn, přítel, já a přítelova dcera

Je přijatý na střední školu a má vlastní názory a svůj svět. Maminky jsou andělé. Makají od pondělí do neděle, od ledna do prosince, od narození miminka až do své smrti. Nedávno jsme oslavili Den matek. Díky za něj.

Mám ten svůj den "D", dostávám ještě stále obrázky z výtvarné výchovy a miluju ho nejvíc a nekonečně. Moje heslo "mám tě ráda, i když zlobíš" je zejména v pubertě na místě a vyslovuji ho téměř denně.

Mám však stejně jako ostatní dar. Vidět na desetiletí do budoucnosti. Vidět katastrofy, které se nikdy nestanou. Vidět růst projekt jménem dítě. Pochopit větu, že mi to děti jednou vrátí. A cítit se hrdě. Hlavně když usne a když včas odejde do školy.

Moje výchova spočívá v mém vlastním chování. Chovám se tak, jak mu tlumočím pojem výchova. No a jde to Sice má "reflex nedoslýchavosti" a několik druhů stejných odpovědí, ale je chytrý, zdravý a průbojný.

Někdy mám chuť někoho praštit

Pokud vše půjde skvěle, i on bude jednou táta a všechny mé slzy mu vrátí jeho děti, které bude mít. Ale i smích, zážitky a situace, které prostě nevymyslíš.

Občas za trest přijde o PC a pak čte o 106 a náhle zvrátí svou dysgrafii a dyslexii. Pak se naučí, co je třeba levou zadní a na věci si udělá svůj vlastní názor. Je úžasný a skvělý být máma. Je to největší znamení úspěchu a je to důvod k radosti.

Ale většinou stačí dát si něco dobrého na uklidnění

Když se uzdraví, když zavolá od kamaráda, že se zpozdí. Když chce peníze na divadlo. Když nemá trojku z chování. Když zapomíná věci do školy a já v ředitelně říkám, že je celý tatínek a pak si tam zapomenu kabelku...

Život je veselý a barevný právě proto, že je někdy smutný a těžký. Děti a maminky jsou prostě potřeba a přeji všem dámám, dívkám i ženám, co se maminkami stát chtějí, aby se jim to podařilo. Stojí to za to.