Jak jsem dělala komparz

25. července 2015 jsem si splnila další dětský sen. Hrála jsem v seriálu světového formátu Crossing Lines, česky Bez hranic.

Jednou, na začátku léta, jsem v Praze sama obcházela první kliniky a obchodní místa se svým Inca Collagenem. Byli jsme na trhu sotva pár týdnů a neměla jsem ještě žádný obchodní tým. Jela jsem to zkusit. Bylo to velmi výživné. Nikdo nás neznal, nikdo mi nechtěl dát čas a důvěru.

V Praze tehdy byla i má kámoška, šla si pro honorář za komparz. Nabídla jsem jí, že ji svezu zpátky do Brna. Čekaly jsme spolu ve frontě u pokladny v agentuře a ona mi najednou říká: „Tak se taky zaregistruj. Dáš za to 300 Kč, vyfotí si tě, vezmou si od tebe nějaké informace a budeš čekat, až se ozvou.“ Spontánně jsem souhlasila. Nebylo to těžké rozhodnutí.

Nabídka přišla už za 2 týdny. Seriál. Od 6 od rána do 3 do rána. Hrát hotelové hosty, vystupování a nastupování do metra a další věci. Jééé! Tak to pojedu! A když to bude trapný, nikomu o tom nebudu říkat. A hele, trapný to nakonec nebylo.

Den mi začal ve 3 ráno. Už ve 3:30 mi jel žlutý bus do Prahy. Zastavil přímo tam, kde byly stany pro účastníky. Bylo nás snad 200. Dostala jsem číslo a kávu. Pak si nás šéfíčkové prohlídli a rozdělili do skupin podle ksichtíků. Snídaně byla taky slušná.

Přidělili mě do skupiny s jedním Američanem a čas letěl. Střídali jsme se v maskérně a ve stanech s oděvy. Měla jsem to skvělý – nechali mi moje oblečení a udělali mi vlasy a krásný makeup. A zakleli mě formulkou: „Hlavně se nepotit!“

Američan dostal dvě saka a pudr na nos. Vedli jsme dlouhé rozhovory o ničem, něčem a o životě. V angličtině samozřejmě. Chvílemi zapomínal, že anglicky neumím. Podle něj tedy prý umím. No ano, když mi z hlavy vypadne slovíčko airplane, tak si pomůžu a řeknu flájmešín. Přesně takhle…

Kolem poledne nás odvezli před luxusní hotel. Tam jsme znova čekali, jako ovečky. Pak nás pustili do restaurace a rozmístili nás tam. Naučili nás, jak si spolu máme povídat beze zvuku. Pro mě dost problém, hihihi. Když nás zabírali, tak jsem jakože něco říkala americkému příteli. Děj se odehrával asi 5 metrů od nás. Záběr vznikal 25 minut. V seriálu to sestříhali na 30 vteřin. Pak Američanovi změnili sako a mě postavili zády a kamery nás objely kolem dokola.

Točili jsme záběry pro den. A druhá skupina záběry pro noc. V 16 hodin bylo po všem. Pak mi řekli, že mám zapamatovatelný obličej, a tak už v natáčení nemůžu pokračovat. No a tak jsem jela domů. I Američan byl z natáčení uvolněn.

Jeden autogram na honorář, 990 Kč a můžeme domů. Účes i makeup jsem si odvezla do Brna. Cestou na autobus jsem dostala zmrzlinu a pusu na tvář. Poděkovala jsem kolegovi za celodenní lekci angličtiny a odjela zpět do reality.

Dojem? Ano, v Praze se tím dá živit. Ale na mě je to velmi pomalé a už mě to vlastně neláká. Pohádku o upírech jsem už odmítla. A jako dospělá podnikatelka jsem se vrátila ke svému projektu. Ale mám skvělý pocit, že jsem si to vyzkoušela.

P.S.: Ten makeup a účes jsem ještě ukázala svému nápadníkovi, ten den byl v našem vztahu pátý. Nyní jsme spolu už 2 úžasné roky. Život sám je ten nejlepší seriál.

Krásný den, princové a princezny.