15 dní! Aneb hledám dárce

Akce a reakce je velmi zajímavá. Ráno ještě s kávou v posteli, to miluji. Četla jsem si, co nového ve vesmíru a hele. Mou pozornost upoutaly diáře Doller. Koupila jsem si jich pět. Jsou totiž boží a jako archiv snů budou všechny stejné. A při lustrování výrobců diáře (obstály na 1) jsem opět uviděla význam diáře, daruj krev.

Obrázek z Facebooku diářů Doller

No, chci darovat krev. Od roku 2007 nemohu. Proč? Nejdříve jsem byla nemocná a dávala si zdraví a život do pořádku. Od roku 2010 zase pořád létám do Thajska – je to můj druhý domov a neumím si představit dovolenou jinde než tam.

Chorvatsko je přelidněné, Řecko se třepotá, Francie je krásná, ale...? Karibik mě neuchvátil – snad jen tanec. Island zima, ovšem mám ho v plánu. A prostě kdo chce a já chci vždycky, najdu 1000 a 1 důvod, proč je Thajsko nej.

Nemohu darovat krev, nedodržím nikdy 6 měsíců mezi exotickými zeměmi a tentokrát mi chybí jen 15 dní. Nejde to, prostě to opět odmítnu. Výjimky nelze! Řekli mi, ať pomáhám jinak. A když jsem dávala hrnek do myčky, tak mi to došlo – najdu za sebe dárce krve. Musí to být prvodárce, aby způsobil tu změnu, abych pomohla nalezením alespoň jednoho človíčka místo mě. Děkuji za tento skvělý nápad.

Půjdete darovat krev za mě? Něco vám za to dám... :)

Hledám tedy dárce krve, který to udělá úplně poprvé v životě. Protože:

- Třeba o tom roky přemýšlí.

- Třeba mu chybí poslední milimetr rozhodnutí mezi rutinou a pohodlím.

- Třeba pochopí mou upřímnou radost.

- Třeba mu udělá radost jedno balení mého produktu Inca Collagen jako pocta k rozhodnutí a mému zastoupení.

Pokud se to podaří i vícekrát, prosím udělejte to pro svět a věřte, že to má smysl. Hledám tedy svého zástupce – dárce – prvodárce – dobrého člověka.



P.S. Pravidlo: prosím o foto z transfúzní stanice a čestné uvedení – byl/byla jsem tam poprvé.Tomu prvnímu ode dnes daruji svůj produkt, těm ostatním dárcům nesmírně a vesmírně děkuji. Fotky mi prosím posílejte na můj Facebook soukromou zprávou (klik!), nebo na ljubasova@incacollagen.eu do 11. 8. 2017. Budu se těšit.

Velká kolagenová loupež, aneb dámy, to jste nemohly počkat do rána?

V noci na dnešek nám v samotném centru Prahy na ulici 17. listopadu nějaký nenechavec vybral auto. Zmizelo z něj několik krabic s celkem 18 krabičkami Inca Collagenu. Vždycky jsme věděli, že je náš kolagen žádaný, ale že až tak..?

Ano, chápeme, že ačkoliv jsme k dostání ve všech lékárnách, na spoustě dalších obchodních míst a na Inca Collagen e-shopu, když to na vás přijde a nikde nemají zrovna otevřeno, někoho to může dohnat k zoufalým činům.

Zatím jsme měli zkušenost jen s takovými zločinci

Až tak zoufalým, že dokonce necháte otisky prstů na kapotě a necháte se u toho nasnímat bezpečnostními kamerami... :D

Vykradené auto

I přesto vás snažně prosíme, abyste se naším kolagenem zásobili legální cestou. A pokud byste si chtěli opravdu přilepšit, nabízíme odměnu tomu, kdo zloděje chytí. Je možné, že se v centru Prahy objeví překupníci, kteří se budou chtít Inca Collagenu zbavit pod cenou. Chyťte je a dostanete od nás za odměnu 10 krabiček v celkové hodnotě 12 600 Kč. :)

Konec hlášení. :)

Jak jsem dělala komparz

25. července 2015 jsem si splnila další dětský sen. Hrála jsem v seriálu světového formátu Crossing Lines, česky Bez hranic.

Jednou, na začátku léta, jsem v Praze sama obcházela první kliniky a obchodní místa se svým Inca Collagenem. Byli jsme na trhu sotva pár týdnů a neměla jsem ještě žádný obchodní tým. Jela jsem to zkusit. Bylo to velmi výživné. Nikdo nás neznal, nikdo mi nechtěl dát čas a důvěru.

V Praze tehdy byla i má kámoška, šla si pro honorář za komparz. Nabídla jsem jí, že ji svezu zpátky do Brna. Čekaly jsme spolu ve frontě u pokladny v agentuře a ona mi najednou říká: „Tak se taky zaregistruj. Dáš za to 300 Kč, vyfotí si tě, vezmou si od tebe nějaké informace a budeš čekat, až se ozvou.“ Spontánně jsem souhlasila. Nebylo to těžké rozhodnutí.

Nabídka přišla už za 2 týdny. Seriál. Od 6 od rána do 3 do rána. Hrát hotelové hosty, vystupování a nastupování do metra a další věci. Jééé! Tak to pojedu! A když to bude trapný, nikomu o tom nebudu říkat. A hele, trapný to nakonec nebylo.

Den mi začal ve 3 ráno. Už ve 3:30 mi jel žlutý bus do Prahy. Zastavil přímo tam, kde byly stany pro účastníky. Bylo nás snad 200. Dostala jsem číslo a kávu. Pak si nás šéfíčkové prohlídli a rozdělili do skupin podle ksichtíků. Snídaně byla taky slušná.

Přidělili mě do skupiny s jedním Američanem a čas letěl. Střídali jsme se v maskérně a ve stanech s oděvy. Měla jsem to skvělý – nechali mi moje oblečení a udělali mi vlasy a krásný makeup. A zakleli mě formulkou: „Hlavně se nepotit!“

Američan dostal dvě saka a pudr na nos. Vedli jsme dlouhé rozhovory o ničem, něčem a o životě. V angličtině samozřejmě. Chvílemi zapomínal, že anglicky neumím. Podle něj tedy prý umím. No ano, když mi z hlavy vypadne slovíčko airplane, tak si pomůžu a řeknu flájmešín. Přesně takhle…

Kolem poledne nás odvezli před luxusní hotel. Tam jsme znova čekali, jako ovečky. Pak nás pustili do restaurace a rozmístili nás tam. Naučili nás, jak si spolu máme povídat beze zvuku. Pro mě dost problém, hihihi. Když nás zabírali, tak jsem jakože něco říkala americkému příteli. Děj se odehrával asi 5 metrů od nás. Záběr vznikal 25 minut. V seriálu to sestříhali na 30 vteřin. Pak Američanovi změnili sako a mě postavili zády a kamery nás objely kolem dokola.

Točili jsme záběry pro den. A druhá skupina záběry pro noc. V 16 hodin bylo po všem. Pak mi řekli, že mám zapamatovatelný obličej, a tak už v natáčení nemůžu pokračovat. No a tak jsem jela domů. I Američan byl z natáčení uvolněn.

Jeden autogram na honorář, 990 Kč a můžeme domů. Účes i makeup jsem si odvezla do Brna. Cestou na autobus jsem dostala zmrzlinu a pusu na tvář. Poděkovala jsem kolegovi za celodenní lekci angličtiny a odjela zpět do reality.

Dojem? Ano, v Praze se tím dá živit. Ale na mě je to velmi pomalé a už mě to vlastně neláká. Pohádku o upírech jsem už odmítla. A jako dospělá podnikatelka jsem se vrátila ke svému projektu. Ale mám skvělý pocit, že jsem si to vyzkoušela.

P.S.: Ten makeup a účes jsem ještě ukázala svému nápadníkovi, ten den byl v našem vztahu pátý. Nyní jsme spolu už 2 úžasné roky. Život sám je ten nejlepší seriál.

Krásný den, princové a princezny.

Jak mi čáp přinesl bráchu

1. Dubna je Apríl. A bylo tedy těžko toho dne uvěřit, že se narodil kluk a ne ségra. No a trauma je hned na světě. Bylo mi 4 a půl a byla jsem sladká, chytrá, hezká a jediná dcera a musela jsem být neustále v centru pozornosti. Maminčino a babiččino sluníčko.

A ejhle. Sjela se nám na Velikonoce celá rodina, teta a tak, a sbalili mi kufr. Maminku odvezli do špitálu a mě narvali do autobusu. Prej na školu v přírodě. A celou noc zapíjeli novýho kluka. Doma měl už postel a mě odtáhli pryč.

Zapřená rukama ve dveřích autobusu jsem brečela jak Smolíček pacholíček. Nakonec mě do busu dostali násilím a poslali mě do Velkých Losin. Asi tak 2 dny a 2 noci jsem nespala a plakala. Pak mě ale navštívil asi nějaký skřítek Losiňáček a byly diplomy a bombóny a já se trochu uklidnila.

Když jsem se vrátila domů, byl tam velkej, tlustej a plešatej kluk. Radek. Dnes je mu už 34 let a je z něj rázný, krásný, veselý, chytrý a úspěšný borec. Máme to holt v rodině. Když byl ale miminko, občas jsem ho trápila. Lila jsem do sebe jeho Sunar a trápila ho hlady. Však mi to karma ještě teď občas vrací lehkou nadváhou.

Ještě dvě pikošky:

Když mu bylo 10, vyhrožoval mi, že mě udá, že kouřím. Řekla jsem mu, že já ale přece nekouřím. A on na to: „No a?“

A tak jsem ho občas zamykala na záchodě. Někdy třeba i na 2 hodiny. Než se mamka vrátila z práce. Když mi bylo 18, tak mi to ale vrátil.

Prostě mám úplně nejvíc prima bráchu.
Jak to máte se svými sourozenci vy?