Kouzelný globus aneb kam se chci v příštích 5 letech podívat…

1.       Madagascar

Je prostě nádherný. Toužím vidět baobaby a procházet se přírodou jako z kreslených filmů.

2.       Řím

Ještě aspoň třikrát. A pěšky po celém městě. V létě. To místo má pro mě úžasnou atmosféru a energii – fontány, kostely… Kdo tam byl, asi mě chápe. A kdo ne – koukejte to napravit!

3.       Island

Jestli je nějaké místo, které mě fascinuje už podle fotografií, je to Island. To snad ani nemůže být pravda – spojení ohně a ledu… Sopky, zmrzlá krajina, koupání v termálních jezírcích. To místo musí mít jedinečnou energii, kterou prostě musím na vlastní kůži někdy pocítit.

4.       Španělsko a Portugalsko

Ano, jsou to 2 země a jejich obyvatelé by mě asi hnali za to, že je spojuji do jedné destinace (hihi), ale asi mi rozumíte. Je tam krásně teplo, temperamentní, srdeční a hluční lidé… Kdo mě zná, asi tuší, proč bych se tam cítila jako doma.

5.       Thajsko

Překvapivě. J Do Thajska se budu vracet už pořád. To místo úplně změnilo můj život, mé směřování… Za těch 12 hodin v letadle to stojí, to mi věřte. O tom vám někdy napíšu víc….

A co vy? Cestujete? Kam byste se chtěli podívat? Kde se vám líbilo nejvíc? A kam byste už naopak jet znova nemuseli?

Nejdřív není s kým, pak není kde a pak zase kdy… :)

Doufám, že vás lehce dvojsmyslný nadpis nepohoršil. Ale přesně to mě napadlo, když jsem se zamyslela nad tím, jak to mám s rodinou, potažmo s muži. S přítelem totiž máme dohromady 4 děti. A když se podaří mého syna a 2 nejmladší dítka umístit k jejich biologickým rodičům a urvat si chvilku pro sebe, u dveří zazvoní přítelova nejstarší úžasná dcera, která nás má moc ráda. A my ji – je skvělá.

Náš osobní život je zkrátka plný dětí, koček a psů a je to tak dobře. Pejsci jsou na zahradách obrovských domů našich bývalých partnerů, které jsme oba opustili na naší cestě za štěstím. Někdy si nebereme jen děti, ale taky psí miláčky. Velké SUV je plné jídla a „vůně“ vlhkých psích kožíšků. Nevyměnila bych ten pach za nejluxusnější parfémy světa.

Díky dětem jsme se podívali na mnoho míst, kam bychom se sami od sebe asi nevydali a byla by to velká chyba. Na hrady, do přírody, prošli jsme kilometry a kilometry lesních pěšin… A jsme moc rádi, že jsme byli spolu, na čerstvém vzduchu a nekoukali do displejů telefonů a na televizi. Vždyť za pár let vyrostou a už s námi nebudou chtít obrážet zámky, koukat v zoo na zvířata a hrát si s námi. Nebo ano? J

Karamelka

Naše rodina se rozrůstá bez ohledu na praktičnost, a tak to má být. 1. října 2016 jsem se svým týmem reprezentovala svou firmu IncaCollagen na veletrhu BIOSTYL. Abych pustila k práci i své kolegy (haha), šla jsem se podívat, co se děje ve vedlejším pavilonu.

No a tam probíhala umisťovací výstava koček. A Ona na mě mňoukla… A myslím, že i mrkla. Chápete to, že? J Byl tak škaredá a krásná zároveň. Úplně jiná. Prostě byla to láska. No a tak jsem taky mňoukla. A mrkla. Pak jsme to obě udělaly na mého přítele a bylo rozhodnuto. To jsem to zase vymňoukla.

Zaplatila jsem příspěvek na útulek a za jídlo a přepravku a hurá domů. Z přepravky vystoupila jemná malinkatá 7měsíční kočička po operaci páteře. Byla už i vykastrovaná. Veliká udivená očička se opatrně rozhlížela po bytě. No a za 2 dny už vrněla tak hlasitě, že budila lidi v celém domě. J

Ovládla domácnost i Gigiho – kocourka, aristokrata z nádraží, který s námi bydlel už předtím. Sice se občas poperou, ale dokud lítají jen chlupy a sem tam bobky, o nic nejde.

Mít dvě kočky je zkrátka skvělé – nejen že nemáte nikdy nouzi o pomazlení a nepotřebujete termofor, ale také je u vás doma krásně čisto. Ono totiž když se vrátíte domů a najdete všude střepy, otisky kočičích paciček a sem tam se někde přilepíte na vylitém medu – a to jste předtím ani nevěděli, že jste nějaký med měli – tak nějak vás to donutí pravidelně a důkladně uklízet.

Irácké dobrodružství

V prosinci 2016 jsme se s mou obchodní partnerkou Ivankou vydaly na jednání do Iráku. Rozhodnutí jet padlo doslova ze dne na den, stejně jako nákup letenek a další věci, které bylo třeba vyřídit. Měly jsme mezipřistání v Istanbulu a ani jsme nevěděly jak, najednou jsme se rozhlížely po malém, pěkném a moderním letišti v Erbilu.

Samozřejmě to nebylo jen tak – to bychom nesměly letět my, vždycky se něco neočekávaného stane… J Původně jsme totiž měly letět tři. Ale dáma, která měla letět s námi – agentka znalá místních poměrů – zaspala a musela se k nám připojit později. Naštěstí šlo všechno ráz naráz, takže jsme se s Ivankou ani nestihly začít bát a agentka nás dohnala letem, který přistál jen asi 4 hodiny po nás. Ale měly jsme to veselé. J

Firemní partner nás vyzvedl přímo na letišti. Byly jsme varovány, že nemáme věřit místním taxikářům a byly jsme připravené volat ohledně odvozu na konzulát. Naštěstí to ale nebylo třeba. Navíc náš odvoz měl krásné luxusní auto.

Po Iráku jsme se pohybovali ve větší skupině. Byli jsme 3 ženy a 4 muži. Z našeho konzulátu jsme měly přidělený doprovod, chytrého a pozitivního pána, který nám pobyt opravdu zpříjemnil. Ohledně fungování českého konzulátu opravdu nemám nejmenších výhrad, byly jsme maximálně spokojené – a to je co říct.

V Erbilu se nám líbilo. Ovšem bylo to tam jiné a bylo třeba se trochu adaptovat. Kdo ví, jak vypadám – mám skoro 180 cm, dlouhé blond vlasy, modré oči a je mě všude plno. Moje splynutí s okolím, mimikry, spočívalo v pomalé chůzi a klidných gestech. Kdo mě zná, nepoznal by mě – přátelé mi přezdívají uragán. J Nevyhledávala jsem oční kontakt, měla jsem pokorné držení těla a usmívala jsem se spíše zdvořile než srdečně. Prostě jsem to nebyla já, duracelka plná emocí. Ale je třeba být zdvořilý a respektovat pravidla – co je v naší řeči těla srdečné a přátelské gesto, jinde mohou vnímat jako akt agrese a naopak.

Nakonec bych se s vámi chtěla podělit o pozdrav z Iráku, který jsem poslala svému příteli:

„Je tu bezpečno... Jsme celých 80 km od Mosulu, 5x denně nejde elektřina a obchodní schůzky trvají i 5 hodin, spíme jen málo, ale v 5hvězdičkovém hotelu, náš kontakt z konzulátu je skvělý, mluví arabsky, česky, slovensky i anglicky. Zná historii a pochází z Babylonu, je optimistický a věří v konec války, i když popisuje zrádné zájmy i souvislosti. Přivážíme také kousek domova pro lékaře ze Slovenska, kteří zde dobrovolně pomáhají. Je tu bezpečno a i když jsem blondýnka, nemám pocit, že to škodí. Poznáváme skvělou kuchyni a návštěva Citadely je naprosto skvělá. Určitě zde nejsme naposledy... Město Erbil je jako Dubaj a Bangkok dohromady... Žije zde více než milion lidí různé víry, ti všichni však mají za cíl dobro a pořád jsou důkazem a oázou toho, že světový mír existuje a je jen 80 km od Mosulu. Dokud po důležitých tepnách jezdí obchodní kamiony, je jisté, že jsou všichni v bezpečí... Říká náš doprovod. Ženy zde hrají volejbal i futsal a největší oblibě se těší fotbal a kulturistika, lidé jsou moudří a sečtělí. Teď už sedíme s Ivčou v Istanbulu na letišti a tušíme, že se nám to nezdálo. Babičce Bohunce to budu vyprávět, vůbec netuší, že nejsem v srdci Evropy...“

Pokud jste dočetli až sem… J Byla to pro mě opravdu cenná zkušenost. Miluju cestování a poznávání nových kultur a lidí. Dobří lidé jsou všude a je jedno, jaké náboženství vyznávají – Jahveho, Alláha, nebo Karla (haha), je to jenom a hlavně o lidech.

Tak si a nám všem přeju, ať potkáváme jen ty dobré a spolu ať tvoříme jen krásné a pozitivní věci.