Irácké dobrodružství

V prosinci 2016 jsme se s mou obchodní partnerkou Ivankou vydaly na jednání do Iráku. Rozhodnutí jet padlo doslova ze dne na den, stejně jako nákup letenek a další věci, které bylo třeba vyřídit. Měly jsme mezipřistání v Istanbulu a ani jsme nevěděly jak, najednou jsme se rozhlížely po malém, pěkném a moderním letišti v Erbilu.

Samozřejmě to nebylo jen tak – to bychom nesměly letět my, vždycky se něco neočekávaného stane… J Původně jsme totiž měly letět tři. Ale dáma, která měla letět s námi – agentka znalá místních poměrů – zaspala a musela se k nám připojit později. Naštěstí šlo všechno ráz naráz, takže jsme se s Ivankou ani nestihly začít bát a agentka nás dohnala letem, který přistál jen asi 4 hodiny po nás. Ale měly jsme to veselé. J

Firemní partner nás vyzvedl přímo na letišti. Byly jsme varovány, že nemáme věřit místním taxikářům a byly jsme připravené volat ohledně odvozu na konzulát. Naštěstí to ale nebylo třeba. Navíc náš odvoz měl krásné luxusní auto.

Po Iráku jsme se pohybovali ve větší skupině. Byli jsme 3 ženy a 4 muži. Z našeho konzulátu jsme měly přidělený doprovod, chytrého a pozitivního pána, který nám pobyt opravdu zpříjemnil. Ohledně fungování českého konzulátu opravdu nemám nejmenších výhrad, byly jsme maximálně spokojené – a to je co říct.

V Erbilu se nám líbilo. Ovšem bylo to tam jiné a bylo třeba se trochu adaptovat. Kdo ví, jak vypadám – mám skoro 180 cm, dlouhé blond vlasy, modré oči a je mě všude plno. Moje splynutí s okolím, mimikry, spočívalo v pomalé chůzi a klidných gestech. Kdo mě zná, nepoznal by mě – přátelé mi přezdívají uragán. J Nevyhledávala jsem oční kontakt, měla jsem pokorné držení těla a usmívala jsem se spíše zdvořile než srdečně. Prostě jsem to nebyla já, duracelka plná emocí. Ale je třeba být zdvořilý a respektovat pravidla – co je v naší řeči těla srdečné a přátelské gesto, jinde mohou vnímat jako akt agrese a naopak.

Nakonec bych se s vámi chtěla podělit o pozdrav z Iráku, který jsem poslala svému příteli:

„Je tu bezpečno... Jsme celých 80 km od Mosulu, 5x denně nejde elektřina a obchodní schůzky trvají i 5 hodin, spíme jen málo, ale v 5hvězdičkovém hotelu, náš kontakt z konzulátu je skvělý, mluví arabsky, česky, slovensky i anglicky. Zná historii a pochází z Babylonu, je optimistický a věří v konec války, i když popisuje zrádné zájmy i souvislosti. Přivážíme také kousek domova pro lékaře ze Slovenska, kteří zde dobrovolně pomáhají. Je tu bezpečno a i když jsem blondýnka, nemám pocit, že to škodí. Poznáváme skvělou kuchyni a návštěva Citadely je naprosto skvělá. Určitě zde nejsme naposledy... Město Erbil je jako Dubaj a Bangkok dohromady... Žije zde více než milion lidí různé víry, ti všichni však mají za cíl dobro a pořád jsou důkazem a oázou toho, že světový mír existuje a je jen 80 km od Mosulu. Dokud po důležitých tepnách jezdí obchodní kamiony, je jisté, že jsou všichni v bezpečí... Říká náš doprovod. Ženy zde hrají volejbal i futsal a největší oblibě se těší fotbal a kulturistika, lidé jsou moudří a sečtělí. Teď už sedíme s Ivčou v Istanbulu na letišti a tušíme, že se nám to nezdálo. Babičce Bohunce to budu vyprávět, vůbec netuší, že nejsem v srdci Evropy...“

Pokud jste dočetli až sem… J Byla to pro mě opravdu cenná zkušenost. Miluju cestování a poznávání nových kultur a lidí. Dobří lidé jsou všude a je jedno, jaké náboženství vyznávají – Jahveho, Alláha, nebo Karla (haha), je to jenom a hlavně o lidech.

Tak si a nám všem přeju, ať potkáváme jen ty dobré a spolu ať tvoříme jen krásné a pozitivní věci.