Jeden báječný člověk mi zavolal z Thajska. Za normální běžně zpoplatněný tarif. Ne na Viber, Messenger, WhatsApp nebo tak. Prostě mě vytočil ze svého telefonu a říká:
"Romča, já som tu v tých chrámoch v džungli a niečo tu je. Niečo tu na mňa dýchlo a ty to musíš vidieť. Proste sa zober a prídi sem". (Slovákům se omlouvám za případné chyby, takto mi to zní v hlavě a jestli jsem to napsala správně, netuším. Asi ne, hihi.)
Tak jsem přiletěla. Už za 3 týdny. A byla jsem tam od prosince roku 2010 do ledna 2011.
A co tam dýchlo na mě?
Druhý domov. Od prvního momentu. Tisíce druhů zelených barev. Vlhko, že máte pocit, že prádlo nikdy nedoschne. Všudypřítomné prádelny, které voní tak, že někdy zpomalím, když procházím
okolo.
A vůně všeobecně. Ta od jídel vařených na ulici, že poslepu najdete místo, kde vám včera dobře uvařili. Ale i odpadky, kdy vedro, vlhko a civilizace umíchají speciální esenci smradu. A pak květiny a hlína v pralese a vonné tyčinky v chrámu, kde je božský klid. Krásně voní i ovoce. Mango, papaya, kokos, "sloní jahody", kvítky na keřích, které voní i týden potom, co je utrhnete...
Pak také vůně písku a moře proložená zvukem větru a vln. A jsme u zvuků - ševel na tržnicích v neznámém jazyce. Ovšem ve známé melodii. Zvuk do ran boxovacíh pytlů a rychlé zvuky švihadel, motorky, skutry, brzdy... Noční zvuky - muzika od zlatých osmdesátých až po jazz a nejnovější hity v barech s tanečnicemi.
Miluji i ten zvuk žab, co z betonových skruží ruší noční klid. A zvuk džungle - cvrčci, cikády, papoušci, hadi, asi i opice a toulaví psi - to všechno v noci nebezpečně zvučí.
Taky rezonance elektrického vedení, to praskání a bouřka. Nejúžasnější je zvuk thajské bouřky. Tolik respektu v jedné ráně...
Thajsko miluji. Příště vám povím něco o jeho chutích.
