Veverka se nepapá. Veverka je kamarád.

Tato věta vznikla, když jsem plánovala život v přírodě. Teoretickou soběstačnost. Lovit ryby a jíst ov(o)ce. Veverky ale ne!

Nedávno jsme s přítelem byli na cestách Moravou. Třeba i v obci Prace, v bikeparku. A cestou někam jinam se v křižovatce válela veverka. Paní u ní stála a rozhazovala rukama. Veverka nic nedělala, ale žila. Bylo vedro, 30 stupňů a na silnici muselo být určitě ještě tepleji.


Martin zastavil. Auto sice ještě jelo a málem všechny přejelo, ale zastavil znova a tentokrát už správně. Paní zabránil, aby veverku posouvala nohou do trávy u cesty a vzal ji do auta. A jel. A jel a jel a jel a já googlila a googlila.

Veverka je tedy 2-3měsíční mládě. Aha a je dehydratovaná. Šup dva vršky od pet flašky s vodou. Nechovat v zajetí – byla by nešťastná. Aha, tak do zoo? Ne. Tak teda na záchrannou stanici. A bylo to. 5 kilometrů navíc a báječný pocit.

Bude z ní dobrá veverka. Ještě 177 šišek a zpět do volné přírody. Den pak ubíhal tak nějak spokojeněji – s tím hlubokým úsměvem uvnitř srdce.