Eva

Jméno mého vlčáka – tedy německého vlčáka barvy vlkošedé – je prostě Eva. Neskloňuje se, když se na ni volá. Prostě EVA SEDNI, EVA KE MNĚ…

Přijela k nám z Bohumína v krabici od bot. Chviličku byla kulička, chvíli zase hubená jak koza. Ale už je to velká psice. 11. února měla 11 let. Pro mě bude ale navždycky štěňátko. Nedovedu si představit, že by mohla umřít. Tolik jsme toho spolu zažily.

Když jsem s ní chodila na cvičák, chodily jsme v 11 večer – tolik jsem tehdy pracovala. Ale čím chytřejší pes, tím dříve má trénink, a tak jsme brzy postoupily do lekcí ve 20:30, haha. Je opravdu chytrá a poslušná. Dobrých 10 let poslouchá jako hodinky a má z toho sama radost.

Jen jednou, když byla v pubertě, musela dostat lekci. Složila jsem ji na záda a vysvětlila jsem jí, kdo vede smečku. Byla jsem tehdy oblečená od hlavy až k patě v bílém oblečení, které po této výchovné lekci už bílé nebylo (čti byla jsem špinavá jak prase). To asi proto, abychom si to obě dobře zapamatovaly.

Jako správná maminka jsem jí povídala pohádky. Kolikrát usnula tak tvrdě, že pak vůbec nevěděla o tom, že jsem ji přenesla do boudy.

V prosinci se mnou vždycky jezdí na hory. O hotelu, kam nesmíte se psy, bych ani na vteřinu neuvažovala. Pamatuji si, jak za mnou běhala po svahu, když utekla mé mamince. Máme za sebou tisíce aportovaných míčků, vyslechnutých písniček a spousty hodin strávených na terase navzájem propletené do sebe.

Prostě je to pes mého života. Však to určitě taky znáte – vy, co máte pejska taky.