Dietní chyba

Někdy v neděli ráno, když se octnu sama  v posteli a nikdo nepřijde na oběd a všichni jsou pryč… Někdy možná i sedmkrát za rok, dělám si tajně z postele ostrov.

Abyste byli v pohodě, musíte tělu občas dopřát, o co si řekne. :)

Ostrov plný kávy, bonbónů, jogurtů, zmrzliny, piškotů, dalších bonbónů no a pak už jen drobečků, papírků a hrnků a kalíšků. Myslím, že hlava – tedy mysl – to miluje a tělo pro jednou přivře oči.

Obžerství vnímám jako těžkou pohodu. Hezky v pelíšku a o samotě. Někdo přibírá, když je smutný. Jiný zase, když je šťastný. Já to tak nemám. Prostě se někdy cpu jen tak. Je to den, který není v žádném kalendáři.

Taky moje oblíbená postelová činnost

Nezlobím se za to na sebe. A když se tak přeplácám, klidně si znova usnu. I dvakrát za dopoledne. No a co. Jít cvičit, uklízet a vařit, pracovat, nebo prostě dělat „něco normálního“, mohu kdykoliv. Ale tento (půl) den v posteli plné drobků a papírků, ten si prostě občas dopřeju.

Na oběd pak už jen salátek. :)

Někdy kolem poledne se hluboce protáhnu a všechno vygumuji nekonečně dlouhou horkou sprchou. Pak zahladím stopy a vyrazím ven. Teď se ale nacházím v posteli a došly mi bonbóny. Stejně už na ně nemám chuť a je teprve 9:27. A mám dvě peřiny a dva polštáře jen pro sebe.

Snad jsem vám připomněla nějakou vaši tajnou neřest, kterou vám „normální“ život nedopřeje.

CHRRRR CHRRR

P.S.: Na pozdní oběd si dám samozřejmě salát.

10 způsobů jak použít kokosový olej

Dnes je první podzimní den. Ochladilo se, a tak trávíme víc času doma. Napadlo mě, že bych se s vámi ráda podělila o to, jak používám kokosový olej. Naučila jsem se ho kupovat v Thajsku a od té doby jsme nerozlučná dvojka.

1. Mažu se s ním po celém těle dvanáctkrát do roka. Chvíli plandám po bytě, pak se oťupu ručníkem a je to. Taky se jím mažu na dovolené, je skvělý po opalování.

2. Dávám kokosový olej do smoothie .

3. Dávám ho kočkám do misky jednou týdně. Díky tomu a Inca Collagenu mají úžasně heboučké kožíšky.

4. Kokosový olej je skvělý pro bělení zubů a desinfekci dutiny ústní. Držím jej v puse minimálně 4 minuty, různě jím kloktám a cedím si ho mezi zuby, než ho vyplivnu. Zuby jsou bělejší, lesklejší, bez kamene a pusinka krásně sametová.

5. Přidávám ho do buchet místo másla. Už delší dobu - vím, že je teď máslo poněkud ožehavější téma. :D Také jím před pečením potírám štrůdl, krásně pak voní.

6. Občas si do něj namočím nehty. Připravím si lázeň z teplé vody a oleje. Je to luxusní terapie pro odlakované nehty a pro regeneraci kůžiček a nehtových lůžek. Na 10 minut namočit a pak nedělat vůůůbec nic. Luxusní. :)

7. Kokosový olej funguje skvěle jako lubrikant. Jsem někde slyšela...

8. Panty u dveří už mi nevržou. Jsou lubrikované.

9. Kokosový olej hezky stabilizuje fresh šťávy. Díky němu vydrží mimo lednici asi půl dne.

10. Je skvělý na masáže.

Používáte taky kokosový olej? A máte nějaký další způsob jeho využití?

Jsi to, co jíš. Já jsem chia semínko :-) + 3 vlastnoruční recepty

Začala jsem si více všímat toho, co jím a jak to chutná. Málo lidí v dnešní uspěchané době ví, co a proč jedí. Jde hlavně o čas a peníze, ne o chuť a kvalitu. A to je škoda.

A tak odpočívám na zelených ryncích a farmářských trzích a jím čím dál více sezónní potraviny. Hlavně ovoce, zeleninu, čerstvé maso a všechna možná semínka. Mám ráda chia semínka, goji, slunečnice, dýně - dužinu i jadérka... Relaxuji loupáním vlašských ořechů. A uzobávám k tomu avokádo nakrájené na kostičky.

Přeji všem, aby ve svém životě měli čas na milion různých chutí, barev a zvuků. U mě to všechno začalo v Thajsku. Když jsem vypila svůj 4. kokosový ořech. První tři byly zdravé a ten čtvrtý už lahodný.

Pak mi dali mango - to vám bylo něco! Jíst sluncem dozrálé mango na veřejnosti je až trochu ostuda, jak je to neslušně dobré. Můj blažený výraz uváděl lidi do rozpaků. Ale nešlo to jinak, nemohla jsem si prostě pomoct! Od té doby to mám s jídlem jinak. Nemusíte trávit jeho přípravou půl dne, abyste si pochutnali a aby bylo zdravé. Podělím se s vámi o mé 3 oblíbené rychlomňamky. :-)

Smoothie

budete potřebovat: banán, chia semínka, české jablko, skořici a trochu medu a vodu, která si den odpočívala v karafě s úžasnou mandalou. Všechno rozmixujte a užijte si to. :-) Můžete si ho vylepšit Inca Collagenem.

Pomazánka z "advokáta"

Potřebujete: celé avokádo bez slupky a pecky, celou okurku - slupku můžete nechat, špetku soli, 3 kapky čerstvé citronové šťávy. Opět všechno rozmixujte a podávejte na čerstvém pečivu. Nechutná špatně zalitá sklenkou kvalitního vína.

Salát

Patři tam: listový salát, čínské zení, sušená rajčátka i s olejem, okurka, šťáva z celého citronu, slunečnicová semínka, kozí sýr s plísní nebo jen hermelín.  Podávejte ve velkém množství. Chutná dobře i s pivem. :-)

Jak to máte s jídlem vy? Je to pro vás jen palivo, nebo se zamýšlíte nad tím, co si dáváte do břicha? A umíte se na chvíli zastavit a pořádně si ho vychutnat?

Chutě Thajska

Mají to tam se mnou těžké. Nejvyšší stupeň pálivosti, který snesu, je dětská zubní pasta. "No spice, not spicy!" říkám, i když si kupuji jen ovoce.

Miluji rýži s čímkoliv. Polévku z kachny vařenou celý den, miluji nudle se zeleninou a citronovou trávou. Manga, kokosy, mini banánky - ty hnědé, co je cizinci nejedí a místní je považují za ty nejlepší.

Taky mám moc ráda meloun a všechny úpravy masíček na špejlích a ryby. Voňavé a chrumkavé na grilu. Jejich sladkosti chutnají jinak a pečivo je tak jiné, že se tomu prostě pečivo ani říkat nedá. Ovšem bageterie u Francouze poskytuje to, co při dlouhém pobytu začíná pomalu chybět.

A ze všeho nejvíc je kokosová polévka. Jíst v Thajsku v nóbl restauraci je pro mě tabu. Prostě čím víc ulice, tím víc delikatesa.

Znáte thajskou kuchyni? A jak to s ní máte vy?

Thajsko - telefonát, co mi změnil život

Jeden báječný člověk mi zavolal z Thajska. Za normální běžně zpoplatněný tarif. Ne na Viber, Messenger, WhatsApp nebo tak. Prostě mě vytočil ze svého telefonu a říká:

"Romča, já som tu v tých chrámoch v džungli a niečo tu je. Niečo tu na mňa dýchlo a ty to musíš vidieť. Proste sa zober a prídi sem". (Slovákům se omlouvám za případné chyby, takto mi to zní v hlavě a jestli jsem to napsala správně, netuším. Asi ne, hihi.) Tak jsem přiletěla. Už za 3 týdny. A byla jsem tam od prosince roku 2010 do ledna 2011.

A co tam dýchlo na mě?

Druhý domov. Od prvního momentu. Tisíce druhů zelených barev. Vlhko, že máte pocit, že prádlo nikdy nedoschne. Všudypřítomné prádelny, které voní tak, že někdy zpomalím, když procházím
okolo.

A vůně všeobecně. Ta od jídel vařených na ulici, že poslepu najdete místo, kde vám včera dobře uvařili. Ale i odpadky, kdy vedro, vlhko a civilizace umíchají speciální esenci smradu. A pak květiny a hlína v pralese a vonné tyčinky v chrámu, kde je božský klid. Krásně voní i ovoce. Mango, papaya, kokos, "sloní jahody", kvítky na keřích, které voní i týden potom, co je utrhnete...

Pak také vůně písku a moře proložená zvukem větru a vln. A jsme u zvuků - ševel na tržnicích v neznámém jazyce. Ovšem ve známé melodii. Zvuk do ran boxovacíh pytlů a rychlé zvuky švihadel, motorky, skutry, brzdy... Noční zvuky - muzika od zlatých osmdesátých až po jazz a nejnovější hity v barech s tanečnicemi.

Miluji i ten zvuk žab, co z betonových skruží ruší noční klid. A zvuk džungle - cvrčci, cikády, papoušci, hadi, asi i opice a toulaví psi - to všechno v noci nebezpečně zvučí.

Taky rezonance elektrického vedení, to praskání a bouřka. Nejúžasnější je zvuk thajské bouřky. Tolik respektu v jedné ráně...

Thajsko miluji. Příště vám povím něco o jeho chutích.

Peču čtyřikrát do roka

Vždycky je to stejný. Chci udělat takzvaný hrnkový koláč. A pak to takto dopadá... Rozpálím troubu, vyšlehám 2-3 vejce a přidám hrnek mletého cukru. Přidám 2 hrnky hladké mouky, 1 prášek do pečiva, hrnek mléka a půl hrníčku oleje - olivového nebo kokosového, však víte.

Smíchat, míchat a míchat. A samozřejmě začneme s ochutnáváním těsta. Asi jo, ještě jednu lžičku, ještě si trochu líznu, ještě jednou, hmmmm, asi je to dobrý. Jo.

Vezmu plech menší než obvykle, vymažu ho, vysypu moukou a těsto do něj naliju. A vylížu celou mísu, až mám boule za ušima. Decentně naskládám ovoce do ornamentů. Jahody, jabka, borůvky, mandarinky... Cokoliv.

Vytvořím posypku - mouka, cukr, máslo. Tu samozřejmě musím taky ochutnat. Mňam. A ještě jednou. To by šlo.

Pak je buchta přede mnou asi 35 - 45 minut v bezpečí. V troubě peču nejdřív na moc a pak na málo. Potom ji okukuju zakrytou utěrkou. Aby v klidu vychladla. A pak to přijde. Ochutnávám aspoň čtyřikrát, a pak ji schovám do trouby. A hned ji zase vytáhnu a zarovnám na čtvereček. A zpět schovat do trouby.

Rychle si vzpomenu na syna a odkrojím dva "velké" čtverce na snídani. Načež vznikne díra uprostřed plechu. Je třeba z ní odstranit drobky a jemně zarovnat okraje řezů. Zarovnávám, zarovnávám a zarovnávám... A najednou umývám prázdný plech od snězené buchty. To mi ale hezky voní byt po pečení... :)

Pečete taky?

15 dní! Aneb hledám dárce

Akce a reakce je velmi zajímavá. Ráno ještě s kávou v posteli, to miluji. Četla jsem si, co nového ve vesmíru a hele. Mou pozornost upoutaly diáře Doller. Koupila jsem si jich pět. Jsou totiž boží a jako archiv snů budou všechny stejné. A při lustrování výrobců diáře (obstály na 1) jsem opět uviděla význam diáře, daruj krev.

Obrázek z Facebooku diářů Doller

No, chci darovat krev. Od roku 2007 nemohu. Proč? Nejdříve jsem byla nemocná a dávala si zdraví a život do pořádku. Od roku 2010 zase pořád létám do Thajska – je to můj druhý domov a neumím si představit dovolenou jinde než tam.

Chorvatsko je přelidněné, Řecko se třepotá, Francie je krásná, ale...? Karibik mě neuchvátil – snad jen tanec. Island zima, ovšem mám ho v plánu. A prostě kdo chce a já chci vždycky, najdu 1000 a 1 důvod, proč je Thajsko nej.

Nemohu darovat krev, nedodržím nikdy 6 měsíců mezi exotickými zeměmi a tentokrát mi chybí jen 15 dní. Nejde to, prostě to opět odmítnu. Výjimky nelze! Řekli mi, ať pomáhám jinak. A když jsem dávala hrnek do myčky, tak mi to došlo – najdu za sebe dárce krve. Musí to být prvodárce, aby způsobil tu změnu, abych pomohla nalezením alespoň jednoho človíčka místo mě. Děkuji za tento skvělý nápad.

Půjdete darovat krev za mě? Něco vám za to dám... :)

Hledám tedy dárce krve, který to udělá úplně poprvé v životě. Protože:

- Třeba o tom roky přemýšlí.

- Třeba mu chybí poslední milimetr rozhodnutí mezi rutinou a pohodlím.

- Třeba pochopí mou upřímnou radost.

- Třeba mu udělá radost jedno balení mého produktu Inca Collagen jako pocta k rozhodnutí a mému zastoupení.

Pokud se to podaří i vícekrát, prosím udělejte to pro svět a věřte, že to má smysl. Hledám tedy svého zástupce – dárce – prvodárce – dobrého člověka.



P.S. Pravidlo: prosím o foto z transfúzní stanice a čestné uvedení – byl/byla jsem tam poprvé.Tomu prvnímu ode dnes daruji svůj produkt, těm ostatním dárcům nesmírně a vesmírně děkuji. Fotky mi prosím posílejte na můj Facebook soukromou zprávou (klik!), nebo na ljubasova@incacollagen.eu do 11. 8. 2017. Budu se těšit.

Velká kolagenová loupež, aneb dámy, to jste nemohly počkat do rána?

V noci na dnešek nám v samotném centru Prahy na ulici 17. listopadu nějaký nenechavec vybral auto. Zmizelo z něj několik krabic s celkem 18 krabičkami Inca Collagenu. Vždycky jsme věděli, že je náš kolagen žádaný, ale že až tak..?

Ano, chápeme, že ačkoliv jsme k dostání ve všech lékárnách, na spoustě dalších obchodních míst a na Inca Collagen e-shopu, když to na vás přijde a nikde nemají zrovna otevřeno, někoho to může dohnat k zoufalým činům.

Zatím jsme měli zkušenost jen s takovými zločinci

Až tak zoufalým, že dokonce necháte otisky prstů na kapotě a necháte se u toho nasnímat bezpečnostními kamerami... :D

Vykradené auto

I přesto vás snažně prosíme, abyste se naším kolagenem zásobili legální cestou. A pokud byste si chtěli opravdu přilepšit, nabízíme odměnu tomu, kdo zloděje chytí. Je možné, že se v centru Prahy objeví překupníci, kteří se budou chtít Inca Collagenu zbavit pod cenou. Chyťte je a dostanete od nás za odměnu 10 krabiček v celkové hodnotě 12 600 Kč. :)

Konec hlášení. :)

Jak jsem dělala komparz

25. července 2015 jsem si splnila další dětský sen. Hrála jsem v seriálu světového formátu Crossing Lines, česky Bez hranic.

Jednou, na začátku léta, jsem v Praze sama obcházela první kliniky a obchodní místa se svým Inca Collagenem. Byli jsme na trhu sotva pár týdnů a neměla jsem ještě žádný obchodní tým. Jela jsem to zkusit. Bylo to velmi výživné. Nikdo nás neznal, nikdo mi nechtěl dát čas a důvěru.

V Praze tehdy byla i má kámoška, šla si pro honorář za komparz. Nabídla jsem jí, že ji svezu zpátky do Brna. Čekaly jsme spolu ve frontě u pokladny v agentuře a ona mi najednou říká: „Tak se taky zaregistruj. Dáš za to 300 Kč, vyfotí si tě, vezmou si od tebe nějaké informace a budeš čekat, až se ozvou.“ Spontánně jsem souhlasila. Nebylo to těžké rozhodnutí.

Nabídka přišla už za 2 týdny. Seriál. Od 6 od rána do 3 do rána. Hrát hotelové hosty, vystupování a nastupování do metra a další věci. Jééé! Tak to pojedu! A když to bude trapný, nikomu o tom nebudu říkat. A hele, trapný to nakonec nebylo.

Den mi začal ve 3 ráno. Už ve 3:30 mi jel žlutý bus do Prahy. Zastavil přímo tam, kde byly stany pro účastníky. Bylo nás snad 200. Dostala jsem číslo a kávu. Pak si nás šéfíčkové prohlídli a rozdělili do skupin podle ksichtíků. Snídaně byla taky slušná.

Přidělili mě do skupiny s jedním Američanem a čas letěl. Střídali jsme se v maskérně a ve stanech s oděvy. Měla jsem to skvělý – nechali mi moje oblečení a udělali mi vlasy a krásný makeup. A zakleli mě formulkou: „Hlavně se nepotit!“

Američan dostal dvě saka a pudr na nos. Vedli jsme dlouhé rozhovory o ničem, něčem a o životě. V angličtině samozřejmě. Chvílemi zapomínal, že anglicky neumím. Podle něj tedy prý umím. No ano, když mi z hlavy vypadne slovíčko airplane, tak si pomůžu a řeknu flájmešín. Přesně takhle…

Kolem poledne nás odvezli před luxusní hotel. Tam jsme znova čekali, jako ovečky. Pak nás pustili do restaurace a rozmístili nás tam. Naučili nás, jak si spolu máme povídat beze zvuku. Pro mě dost problém, hihihi. Když nás zabírali, tak jsem jakože něco říkala americkému příteli. Děj se odehrával asi 5 metrů od nás. Záběr vznikal 25 minut. V seriálu to sestříhali na 30 vteřin. Pak Američanovi změnili sako a mě postavili zády a kamery nás objely kolem dokola.

Točili jsme záběry pro den. A druhá skupina záběry pro noc. V 16 hodin bylo po všem. Pak mi řekli, že mám zapamatovatelný obličej, a tak už v natáčení nemůžu pokračovat. No a tak jsem jela domů. I Američan byl z natáčení uvolněn.

Jeden autogram na honorář, 990 Kč a můžeme domů. Účes i makeup jsem si odvezla do Brna. Cestou na autobus jsem dostala zmrzlinu a pusu na tvář. Poděkovala jsem kolegovi za celodenní lekci angličtiny a odjela zpět do reality.

Dojem? Ano, v Praze se tím dá živit. Ale na mě je to velmi pomalé a už mě to vlastně neláká. Pohádku o upírech jsem už odmítla. A jako dospělá podnikatelka jsem se vrátila ke svému projektu. Ale mám skvělý pocit, že jsem si to vyzkoušela.

P.S.: Ten makeup a účes jsem ještě ukázala svému nápadníkovi, ten den byl v našem vztahu pátý. Nyní jsme spolu už 2 úžasné roky. Život sám je ten nejlepší seriál.

Krásný den, princové a princezny.

Jak mi čáp přinesl bráchu

1. Dubna je Apríl. A bylo tedy těžko toho dne uvěřit, že se narodil kluk a ne ségra. No a trauma je hned na světě. Bylo mi 4 a půl a byla jsem sladká, chytrá, hezká a jediná dcera a musela jsem být neustále v centru pozornosti. Maminčino a babiččino sluníčko.

A ejhle. Sjela se nám na Velikonoce celá rodina, teta a tak, a sbalili mi kufr. Maminku odvezli do špitálu a mě narvali do autobusu. Prej na školu v přírodě. A celou noc zapíjeli novýho kluka. Doma měl už postel a mě odtáhli pryč.

Zapřená rukama ve dveřích autobusu jsem brečela jak Smolíček pacholíček. Nakonec mě do busu dostali násilím a poslali mě do Velkých Losin. Asi tak 2 dny a 2 noci jsem nespala a plakala. Pak mě ale navštívil asi nějaký skřítek Losiňáček a byly diplomy a bombóny a já se trochu uklidnila.

Když jsem se vrátila domů, byl tam velkej, tlustej a plešatej kluk. Radek. Dnes je mu už 34 let a je z něj rázný, krásný, veselý, chytrý a úspěšný borec. Máme to holt v rodině. Když byl ale miminko, občas jsem ho trápila. Lila jsem do sebe jeho Sunar a trápila ho hlady. Však mi to karma ještě teď občas vrací lehkou nadváhou.

Ještě dvě pikošky:

Když mu bylo 10, vyhrožoval mi, že mě udá, že kouřím. Řekla jsem mu, že já ale přece nekouřím. A on na to: „No a?“

A tak jsem ho občas zamykala na záchodě. Někdy třeba i na 2 hodiny. Než se mamka vrátila z práce. Když mi bylo 18, tak mi to ale vrátil.

Prostě mám úplně nejvíc prima bráchu.
Jak to máte se svými sourozenci vy?